26. 5. 2007 v sobotu jsem vycítil určitou nervozitu z chování páníčků. Panička pobíhala po pokoji, pořád něco nosila, hledala a balila. Potom nadávala, že nemůže najít plavky, hrůza. Raději jsem si šel hrát s Dondou na zahradu, abych to nemusel poslouchat. Tam bylo přece jenom líp. Pěkně jsme si hráli, přetahovali jsme se o činku, protože Donn chtěl mít vždycky zrovna tu, kterou jsem měl já. Pak mě to nazlobilo, tak jsem se šel trošku ochladit do malýho bazénku, kterej je vedle velkýho bazénu. Do něj ale nesmím, to by mě hnali. Tak jsem aspoň využil příležitosti, když ho pánečci čistili a ukradnul jsme z něj teploměr žabku. Už jsem na něj měl spadený dlouho, ale teprve teď se to v nestřežený okamžik podařilo. Pěkně jsem ho rozkousal a byl jsem spokojenej. Ani si ale nepřejte slyšet, jak na mě potom panička křičela. Naštěstí v něm nebyla rtuť, ale líh. Potom jsem chvilku dělal, jak jsem hodnej a poslušnej pejsánek, ale vymýšlel jsem u toho, co bych mohl vyvést. No a vymyslel jsem. Jak čistili bazén, tak špinavá voda tekla ven a pod terasou, kde je bazén vytvořila obrovskou kaluž a smíchala se s hlínou, co tam byla navezená. A v té chvíli přišel můj okamžik. Skočil jsem tam a pěkně si to užíval. Ale ne moc dlouho, uviděl mě páneček a už jsem valil pod sprchu. Říkali mi, že takový čuně snad ještě neviděli, ale to si dělali určitě srandu. Zas tak hrozně jsem nevypadal. Už jsem totiž vypadal i hůř. Když jsem byl konečně zase trošku čistý, tak se páníčci oblíkli a odjeli do práce. Já už jsem byl ale celej nervózní, protože se pořád nic nedělo a to jsem přitom viděl, že mi balili i misky a granulky. Takže bylo jasný, že se někam jede. A jelo. Cestou jsme se zastavili pro kamarádku Evču a k pánečkovi do práce zapřáhnout vodního skůtra. Takže jedeme k vodě, říkal jsem si. To bude príma. Cesta teda trvala skoro dvě a půl hodiny, ale já jezdím v autě rád, takže jsem jí takřka celou prospal. Probudil jsem se až na hranicích, ale to už jsme byli 15km od cíle. Já jsme vám vlastně zapomněl napsat, kam jsme jeli, že? Jmenovalo se to tam Půchov a byla tam obrovská přehrada. Jen co jsem po příjezdu vyskočil z auta, vlítnul jsem hned do vody. Potom jsem tam chvilku baboucal sledoval pánečky, jak sundávali skůtra a dávali ho na vodu. Pak jsem si ale všimnul, že tam Evča měla svoje malý štěňátko boloňáčka. Jmenuje se Zuzka a je to fešanda. Trošku se mě ze začátku bála, je přece jen o 32kg lehčí než já, ale potom už si troufala a skákala po mě. Ale aspoň jsem měl nějakou zábavu, když ti dva jezdili na skůtu a mě nevzali sebou. To od nich bylo pěkně hnusný. Na člun mě brali a na skůtra prý nemůžu, no chápete to? Já teda ne. Určitě mi to udělali schválně. Ale stejně to byl vydařený den, plaval jsem, nosil aportky, dováděl..Akorát jsem si myslel, že se mnou půjdou do vody i páníčci, ale těm se už moc nechtělo (panička je totiž vyklopila ze skůtra), tak mi tam aspoň házeli klacíky. Já jsem teda chtěl, aby mi tam hodili i mojí novou hračku, ale to prý ne, že neplave. Ale klacíky taky byly dobrý. Potom jsem si je vždycky donesl na břeh a rozkousal. Škoda, že jsme tam nemohli být dýl, ale už bylo celkem pozdě a před náma byla dlouhá cesta. Naskládali jsme věci do auta, pomohli pobalit Evče a Martinovi a ujížděli jsme zpátky do Brna. Celkem jsem se těšil, protože už tam na mě čekal Donda, kterej byl taky na výletě. Byl se podívat na barák, kam se bude stěhovat až ho od paničky rodiče dostaví. Když mě vypustili z auta, tak jsme si sděli všechny zážitky a pelášil jsem se najíst a ulehnout do pelíšku...Uááá to jsem se ale unavil.